Petra je zralá žena – je jí něco přes padesát. Stále je však pohledná a vypadá o dobrých deset let mladší i přesto, že se její život ubíral dosti křivolakými cestami. Hledání východisek ze všech možných životních peripetií ji už před nějakými patnácti lety přivedlo k tomu, že se začala zajímat o možné příčiny toho, proč se „plácá“ ve spoustě situací, které jiní lidé zvládají – alespoň na pohled – v pohodě.
Ve škole měla Petra vždycky samé jedničky, nic jiného by si ani nedokázala představit. I v ostatních ohledech měla takříkajíc všech „5P“, a přesto měla od dětství pocit, že je jaksi na druhé koleji. Až v dospělosti si Petra uvědomila, jak moc už od dětství toužila po pochvale za své výkony. Byla by dala cokoliv za to, kdyby jí táta aspoň občas poklepal na rameno a řekl „to se ti Péťo povedlo, jsi jednička“. Typicky se ale stával opak a táta její výkon oceňoval slovy jako „to je přece samozřejmost“.
Když bylo Petře necelých třicet, její o pár let mladší bratr Pavel se oženil se Slávkou. Táta byl ze snachy úplně unesený a Petře při každé příležitosti líčil Slávčiny přednosti a dokonalost rodiny, ze které přišla. V Petře se to kapka ke kapce skládalo, až jednoho dne vybouchla, přerušila s Pavlem a Slávkou veškeré styky a oba je začala nenávidět. Kdykoliv na ně jen pomyslela, pocítila uvnitř v sobě od žaludku až po krk pálivý tlak vzteku, smíchaného s pocitem bezmoci a zoufalství vůči tátovi, který si nedokázal všimnout toho, že i Petra je dobrá. Na druhé straně se Petra za své pocity vůči Pavlovi a Slávce styděla, a navíc její manžel Honza dával Petře jasně najevo, co si o ní myslí…
Petra se z toho za pár měsíců sesypala a trvalo jí několik let, než se vzchopila. Dala se dohromady až tehdy, když se po mnoha nikam nevedoucích „terapiích“ dozvěděla o odpuštění, a podařilo se jí odpustit tátovi (za to, že ji nechválil), Pavlovi, i Slávce (za to, že byli v jejích očích privilegováni tím, že je táta chválil).
Zjištění, že se s oběma dokáže opět bavit, bylo pro Petru obrovskou úlevou – doufala, že je to náznak svítání na lepší časy. Ale ouha… Aby to nebylo tak jednoduché, začala se prohlubovat propast, která mezi Petrou a jejím manželem Honzou vyvstala v době právě popsaných událostí. Skončilo to rozvodem. Petra se chlácholila tím, že má aspoň zpět svou původní rodinu. Přišlo ale další ouha…
Nedlouho po rozvodu přišel Petře email od bráchy Pavla a jeho ženy Slávky. Dali v něm Petře důrazně najevo, jak hluboce jsou pohoršeni jejím rozvodem – byl to pro ně zcela nepřijatelný krok. Od Petry se „odřízli“ a i přes veškerou Petřinu snahu jsou jejich vztahy opět blízké bodu nula, byť v opačném směru než prve. Pavel a Slávka zatím nejsou připraveni odpustit Petře rozvod, který vnímají jako neodpustitelné selhání. Petra přesto doufá, že Pavel se Slávkou jí jednoho dne dokáží odpustit stejně, jako se to podařilo jí…
Rodina Pavla a Slávky je velice harmonická, nebo tak alespoň navenek působí. Mají pro sebe i pro své děti nastavený přísný systém pravidel, jejichž překročení je tabu. Petřin rozvod vnímají tak, že toto tabu bylo hrubým způsobem porušeno. Můžeme se jen domnívat, co k tomu Pavla se Slávkou vede, a co v této situaci skutečně cítí. Jejich reakce na Petřin rozvod, do kterého by jim vlastně nemuselo nic být, však dává tušit, že i oni jsou svým způsobem v červené zóně života, podobně jako Alena v prvním příběhu a Karel ve druhém. Zatím nejsou připraveni odpustit…
Poznámka: Tento příběh, stejně jako ty předchozí, se v různých podobách nejednou odehrál. I zde připomínáme, že jména aktérů jsou smyšlená a netýkají se žádných konkrétních osob – případná podobnost je čistě náhodná.
