Inspirace

Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když – jak řekl – ta vidina ho moc nelákala. Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: „Vy u vás nemáte lesy?!“

Tak to bolelo! A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal. Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet transparent „Zachraňte prales“!?! Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?! Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!?

Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely X-krát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp!

Nemohla jsem zachránit Afriku ani prales, ale mohla jsem začít u sebe. Chodit víc pěšky. Přestat si zbytečně foukat vlasy. Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí. Mohla jsem toho tolik  změnit!! Každý den, 365 dní v roce … to není málo! A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat!! Africké děti nebudou možná tolik hladovět. Jejich rodiče možná nebudou muset tolik otročit ve zlatých dolech, aby šel vyrobit další model iPhone. Prales možná nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy…

A já si už nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře, abych hltala moudrosti Deepaka Chopry. Budu dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou znám. Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuju tak málo! Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí. Ano, i my tu máme lesy! A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.

Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt! Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány. Ale uvnitř jsme neskutečně chudí. Pomozme nejdřív sobě. Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem. Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů. A já? Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím „naši“ studánku v údolí. A vím, kde je moje místo. Doma. V lese.“

(Konec citátu)

Ponaučení? Zameťme si nejdříve před vlastním prahem.
To ovšem neznamená, že bychom neměli pomáhat druhým. Naopak – pomoci není nikdy dost. Ale ukazujeme-li jiným, jak si zamést, měli bychom to nejdřív udělat sami, nebo?

Často se setkáváme s tím, že lidé hledají pomoc a uklidnění všude po světě, ale výsledek se jaksi nedostavuje. Když na to přijde řeč, konverzace probíhá třeba tak, jako s jedním naším známým. Nedávno se už kdoví po kolikáté vrátil z Indie, ale stále se plácá v tom samém:

„Co rodiče?“
„Nebavíme se spolu.“
„Proč?“
„Nemůžu je vystát, jsou hrozní.“
„Zkoušels s tím něco udělat?“
„Já s tím nic dělat nebudu. Měli by se mi omluvit.“
A tak dále…

I zde platí, že především je třeba uklidit si vlastní bahýnko – to, co si nosíme uvnitř. Jak to nejsnáze udělat? Od-pustit je! Inspiraci, jak na to, najdete na těchto stránkách. Přejeme hodně zdaru.

Tím ovšem zkušenosti a výzvy rozchodů a rozvodů zdaleka nekončí. Máte nového partnera, všechno vypadá mnohem lépe, plánujete novou společnou budoucnost, jak stmelíte všechny vaše děti v jednu velkou rodinu atd. Líbánky jsou za vámi, tu a tam už to trochu skřípne. Chováte si však i nadále naději, že všechno bude dobré, tedy alespoň lepší, než předtím. Postupně procitáte a zjišťujete, že váš nový je buď stejný jako váš bývalý, anebo je snad ve všem jeho přesným opakem, takže se jen zaměnila pozitiva a negativa a výsledek je stejný. Chlácholíte se tím, že každý máme mouchy, a věnujete energii tomu, abyste alespoň pro děti vytvořili tu velkou rodinu, na které jste se na začátku dohodli. Možná to funguje, možná s trochou rozčarování zjistíte, že váš nový partner měří svým a vašim dětem dvěma různými metry. To bolí… Pokoušíte se s ním o tom mluvit a on vás odpálkuje, že to není pravda. Fackujete to statečně kupředu, nicméně jednoho dne zjistíte, že váš partner vyšachoval z plánované akce – třeba společného oběda – jedno z vašich dětí s odůvodněním, že by tam „vadilo“. A co teď?

Pokud jste podobnými zkušenostmi prošli, vyvolalo to ve vás pravděpodobně emocionální odezvu. Jaká byla – bezmoc?, křivda?, vztek? touha od všeho utéct?Jako každá nesnadná životní situace, i tyto nás staví na pomyslné křižovatky, kdy máme možnost se rozhodnout: Setrvat v pozici ukřivdění a sebelítosti z toho, že je mi ubližováno, nebo se na to takzvaně vykašlat, dát si dva panáky nebo velkého sachera a kapučíno a hodit celou věc za hlavu? Asi se shodneme na tom, že první varianta s jistotou nikam nevede. Druhá varianta je ovšem lákavá. Zkusili jste ji někdy? Pokud ano, už víte, že je záludná – přes zdánlivou snadnost totiž nevydrží dlouho. Ono to zase vybublá, spadneme do toho znovu.

Asi víte nebo tušíte, že musí existovat ještě alespoň jedna možnost – něco jako třetí cesta. A ona opravdu existuje. Máme možnost položit si otázku „co je v tom pro mě, co si z toho mám odnést“? Odpověď bývá málokdy zřejmá, ale dobrá zpráva je, že ani není nutné ji přesně znát. Obecně totiž platí, že ten druhý nám svým „sypáním soli“ nevědomě ukazuje na citlivá místa někde uvnitř v nás. Můžeme je pomyslně zahojit zdánlivě paradoxně tím, že druhému odpustíme to, čím nás zasahuje. Rozhodnutí odpustit druhému je statečný krok. Pokud jej učiníme a odpustíme, změníme tím v pozitivním smyslu především sami sebe. Odpuštění jinému člověku je totiž paradoxně především pomůckou k odpuštění sobě samé/mu a k sebepřijetí. Tím, že sobě takto nepřímo alespoň kousíček odpustíme a alespoň kousíček sebe sama přijmeme, se posuneme. Posuneme se o jeden nebo i několik schůdků k tomu, že se staneme vnitřně silnějšími a vyrovnanějšími. Tím tomu druhému ubereme nebo i sebereme vítr z plachet – sníží se nebo i pomine jeho potřeba se k nám takto chovat, protože se zmenšila nebo i pominula naše emocionální odezva. Stejnou měrou se my sami posuneme do stavu větší rovnováhy a pohody.

A především: Odpuštění není kapitulace. Odpuštění je první krok k tomu, abyste s danou situací mohli nějak rozumně naložit. Proč? Protože odpuštění vede k emocionální rovnováze a k sebepřijetí a obojí vás posílí. Poté, co jste druhému odpustili, máte právo postavit se za sebe a za své zájmy a vymezit si hranice. Máte právo říct hlasité a jednoznačné NE, pokud se pro to rozhodnete. NE, které řeknete z pozice emocionální rovnováhy, bude mít úplně jiný dopad, než „ne“ vykřiknuté v afektu. Anebo se rozhodnete to NE neříct – je to vaše rozhodnutí a vaše právo.

Závěrem si shrňme několik praktických zásad, které je zdrávo dodržet po rozchodu či rozvodu:

• Než se vrhnete do dalšího vztahu, dopřejte si dostatek času na energetické odpojení od předchozího partnera
• Sepište si vše, čím vás předchozí partner zraňoval a štval, a krok za krokem mu odpusťte
• Než se vůči novému partnerovi definitivně zavážete, dopřejte si alespoň půlroční zkušební lhůtu

Pokud jste tyto zásady už propásli a teď byste si za to nafackovali, použijte místo toho pracovní list pro sobě-odpuštění. Najdete jej, stejně jako vše ostatní pro odpuštění, na těchto stránkách…

Méně známou skutečností je to, že objektem naší projekce bývá i naše vlastní tělo – nevědomky si na něj vyléváme své skryté sebeodmítání, nezřídka i sebenenávist. Podporuje nás v tom obecně přijatý ideál fyzické krásy, jehož základními parametry jsou tělesné proporce – takové, kterých může málokdo dosáhnout. Marná snaha se tomuto ideálu přiblížit vede k frustraci a v konečném důsledku k ještě většímu sebeodmítání a k pocitům studu. Sebeodmítání a stud vedou zpravidla ke vzniku škodlivých negativních přesvědčení jako „nejsem dost dobrá“, „nezasloužím si lásku“, „stejně mě nikdo nebude mít rád“ apod.

Je známo, že emocionální problémy se mohou odrazit i na fyzickém těle. Jedním ze způsobů, jak se to může projevit, je nadváha – potlačená emocionální zátěž tak může přispět ke vzniku hmatatelné fyzické zátěže. Ve shromažďování emocionální zátěže jsme přitom mistři – byli jsme přece vychováni nedávat najevo emoce a naše okolí to od nás takto očekává – nebo? Pokud je právě toto naše téma, máme šanci, že diety, cvičení ani jiné „klasické“ metody hubnutí pro nás nebudou fungovat tak, jak očekáváme, nebo nebudou mít trvalý efekt.

Nadváha jako ochrana těla

Ve knize „25 Practical Uses Of Radical Forgiveness“ její autor Colin Tipping odhaduje, že k nadváze v průměru přispívá z 75% špatný životní styl a fyzické příčiny, a z 25% skryté emocionální problémy. Současně připouští, že v jednotlivých případech může tento poměr být i opačný. Dále uvádí, že dvě nejčastější příčiny potlačených emocionálních zátěží s následkem nadváhy jsou prožitek sexuálního obtěžování či zneužití v dětství a již zmíněné sebeodmítání a skrytá sebenenávist. Následkem prvního případu bývají pocity oběti, křivdy, bezmoci, ublížení, viny, strachu apod. Tělo se nám snaží pomoci se chránit a může se proto obalit „ochrannou vrstvou“. Sebeodmítání a skrytá sebenenávist, ve druhém případě, jsou „motorem“ začarovaného kruhu – čím hůř se sám/a ze sebe cítím, tím více nabydu; čím více nabydu, tím horší mám ze sebe pocit. A tak pořád dokola. Podívejme se, co se v těchto a podobných situacích odehrává, a začněme tím, odkud se bere bolest, kterou v sobě můžeme cítit ještě dlouhé roky po nepříjemném či stresujícím prožitku…

Věci se dějí a my tomu, v naší mysli, dáváme význam. Typicky to probíhá tak, že naše mysl vytvoří kolem události, která se odehrála, vlastní příběh. Oproti tomu, co se stalo, je tento příběh zpravidla větší: Nevědomky, aniž o tom víme, jsme do něj zabudovali své myšlenky, přesvědčení, domněnky, emoce a vzpomínky. Jako bychom vzali ořech (= to, co se opravdu stalo), a omotali ho klubkem kousavé vlny (= náš příběh). Emocionální bolest, kterou následně prožíváme, není úměrná jen velikosti onoho „ořechu“, ale působí nám ji celé velké „klubko“. Toto „klubko“, tedy náš příběh okolo toho, co se opravdu přihodilo, zpravidla vyznívá v náš neprospěch. Tak například ženy, které v dětství prošly zkušeností obtěžování či zneužití, si mohly nevědomky vytvořit příběh obsahující sebezraňující přesvědčení jako například „nejsem dost dobrá“, „nikdo si mě neváží“, „jsem pošpiněná“, „něco je na mě špatně“, „nezasloužím si úctu“, „každý muž mě jenom využije“, „nemůžu říct ne“, apod. A právě tento příběh je zdrojem vnitřního trápení a může přispět i k nejednomu životnímu kotrmelci.

I když si toto všechno uvědomíme, jsme postaveni před problém, jak si pomoci, jak se této zátěže zbavit. Zpravidla brzy zjistíme, že moc nepomůže se na celou věc snažit zapomenout nebo si ji nějak racionálně zdůvodnit – někde uvnitř v nás to zůstává zaseknuté. Je tomu tak proto, že naše emocionální odezva, spojená s tím, co se stalo, výrazně posílená příběhem, který jsme si nevědomky vytvořili, zanechala otisk v energetickém systému našeho těla (jak víme, emoce jsou energie). A tento energetický otisk, říká se mu i uzel, zpětně vyživuje vzpomínky na náš příběh a udržuje nás v nekončícím kruhu všech spojených pocitů. Tento energetický uzel je potřeba rozpustit. Tím přerušíme pomyslný kruh a umožníme tak, aby se doslova rozpadnul. Zcela obdobný mechanismus i postup platí také v případě, kdy díky nadváze či z jiných důvodů cítíme ke svému tělu a k sobě samotným nenávist a nepřijetí.

Odpuštění může pomoci

V takovýchto a podobných případech se jako velice účinné osvědčilo odpustit – tomu druhému člověku, svému tělu, sám/a sobě. Odpuštěním se neutralizují a rozpustí energetické uzly se všemi důsledky, které již známe. Tím se nám především uleví – jakoby z nás spadnul veliký balvan. Bavíme-li se ale o nadváze, má však odpuštění ještě jeden efekt: Odpuštěním se může otevřít cesta k tomu, aby tělo přestalo mít potřebu se chránit „obalem“ – vůči okolí i vůči vlastnímu sebeodmítání a sebenenávisti. Odpuštění bývá považováno za nesnadné – jednak k nemu není každý připraven, jednak nestačí si v hlavě říci „tak já ti odpouštím“. Odpustit je potřeba uvnitř v nás, v hloubce, v srdci.

Pravděpodobně nejúčinnějším a současně nejrychlejším známým způsobem hlubokého odpuštění „uvnitř v nás“ je Tippingova metoda. Při odpuštění Tippingovou metodou platí, že není potřeba do detailu rozpitvávat, co a jak se tenkrát stalo. Také není třeba setkat se s pachatelem a konfrontovat jej – není to vůbec žádoucí. Dotyčný vůbec nemá vědět o tom, že mu odpouštíme. Celý proces odpuštění probíhá pouze v našem vědomí a v našem energetickém systému.

Shrnutí

Je-li vaším problémem nadváha, mohou být jedním z faktorů, které ji podporují, nevyřešená emocionální témata – typicky od případů obtěžování či zneužití v dětství po sebeodmítání a skratou sebenenávist. V těchto případech může účinně pomoci odpuštění. Pravděpodobně nejúčinnějším způsobem, jak hluboce odpustit, je Tippingova metoda. Pomocí jejích nástrojů na sobě můžete pracovat především sami, nebo se můžete rozhodnout pro návštěvu některého ze seminářů.

Perfekcionisté neustále hledají na všem chyby, a přinejmenším pokud se jedná o jejich vlastní výsledky, nějakou chybu vždycky najdou. Nejsou tak nikdy spokojení ani se svými výsledky, ani se sebou. Mají vždy pocit, že to mohlo být lepší, nebo že lepší měli být oni sami. Připadají si nedostateční. V zaměstnání se to může projevit tak, že člověk podává špičkový výkon a přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát, a jeho snaha nebývá dostatečně ohodnocena.

Pozor ale. Je rozdíl mezi perfekcionistou, který musí mít všechno dokonalé i tam, kde to není důležité, a člověkem, který si nastavuje velmi vysokou laťku tam, kde to je opravdu důležité. Na snaze dělat něco opravdu dobře není nic špatného, právě naopak. Špičkoví vědci, umělci, sportovci a další potřebují být v úzkém oboru své činnosti perfektní, pokud chtějí něčeho dosáhnout. To je ale něco jiného než perfekcionista z předchozího odstavce, který trpí.

Odkud se perfekcionismus bere

Projevy perfekcionismu jsou zdrojem vnitřní nespokojenosti, napětí a frustrace ze sebe i z okolí. Na pozadí toho všeho je vnitřní negativní přesvědčení „Ať se snažím, jak chci, stejně nejsem nikdy dost dobrý“. Všimněte si: „JÁ nejsem dost dobrý.“ Vnímáte, kolik jedu v sobě toto přesvědčení nese? Co když to vede až k tomu, že tělo člověka-perfekcionisty si jednoho krásného dne řekne: „A dost, já se na to můžu vykašlat, beztak to všechno nemá žádnou cenu.“ A začne vypovídat službu. Zpravidla prvním symptomem tohoto stavu je únava. Ale na únavu takový člověk neslyší, právě naopak. Překonává únavu zvýšeným úsilím, které vede k ještě větší únavě – fyzické i psychické. Tím se člověk dostává do nekonečné smyčky, která se pomalu stahuje a únava začíná mít chronický charakter.

O stavech chronické únavy lze na internetu najít mnoho pojednání a neméně možných příčin, perfekcionismus a z něj plynoucí následky však mezi nimi nejsou. Autor Radikálního odpuštění Colin Tipping ale na základě svých dlouholetých zkušeností tvrdí, že hlubokou příčinou, která je na pozadí chronické únavy, je právě perfekcionismus vycházející z přesvědčení „Ať se snažím, jak chci, nikdy nejsem dost dobrý“. Je to perfekcionismus, který člověka donekonečna bičuje k dokonalosti a současně mu neustále zvyšuje laťku.

Odkud se vlastně přesvědčení „Ať se snažím, jak chci, nikdy nejsem dost dobrý“ vezme? Zkušenosti ukazují, že většině případů ke vzniku tohoto přesvědčení výrazně přispěli rodiče. Jak? Tím, že od dítěte vyžadovali úspěchy, ale neocenili je. Taková situace je pro dítě velice zraňující. A ještě více zraňující se stane, když rodič dodá: „Podívej, támhle Mařenka, ta je vzorná! Koukej se snažit, ať jsi aspoň tak dobrý jako ona.“ V dítěti se takovým zacházením vytvoří obrovská, ale nenaplněná touha, být rodičem pochválen. Pochvala se ovšem nedostaví, a touha po pochvale přetrvává. Takový člověk pak tu chybějící pochvalu dlouhá léta hledá. Jak? Neustále usiluje o ocenění a pochvalu například tím, že je perfektní ve všem, nač sáhne. Je to ale zpravidla marná snaha, protože tento člověk v jádru duše touží po pochvale rodičů, kterou nedostal a nedostane. Pokud si daný člověk neuvědomí, co se opravdu děje, a nezačne něco dělat, může to trvat celý život.

Jak (pře)žít s perfekcionismem

A co je tedy možné udělat? Může to znít paradoxně, ale výchozím a základním předpokladem pro to, aby se v životě mohlo něco změnit, je přijmout se takový, jaký jsem. Platí zde totiž zákon akce a reakce: Daná akce vyvolá stejně velkou, opačně orientovanou, reakci. Přestaneme-li do dané situace tlačit, přestane tlačit i ona do nás. Snažíme-li se to, jací jsme, odsoudit a zapudit, blokujeme o to více energii, která je již beztak okolo daného tématu zaseknutá. Přijmeme-li něco prostě takové, jaké to je, zablokovaná energie se uvolní a udělá prostor pro to, aby mohla nastat změna. Jak ale přijetí dosáhnout? Vhodnou a osvědčenou cestou je použít nástroje Tippingovy metody.

Začněte tím, že si uděláte pracovní list sobě-odpuštění a pracovní list sebepřijetí. Ty vám pomohou přijmout sebe sama tak, jak jste, i s vaším perfekcionismem. Dále si upřímně odpovězte na otázku, kdo z vás perfekcionistu vychoval. S největší pravděpodobností zjistíte, že to byli vaši rodiče tím, že – byť v dobrém úmyslu – ve vás vyvolali pocity, že ať se snažíte jakkoliv, nikdy to není dost dobré. Rodičům je třeba to odpustit: Můžete zkusit pracovní list pro odpuštění jiným lidem. Je ovšem možné, a nezřídka se to stává, že jste své rodiče nijak negativně nevnímali a jejich působení bylo v tomto ohledu nenápadné a decentní, a tehdejší bolest jste beztak potlačili a dávno zapomněli. Proto vám možná nepůjde se dostat s bolestí z dětství do kontaktu a bude pravděpodobně lepší použít
Tři dopisy, které napište s odstupem jednoho nebo dvou dnů.

V prvním dopise vyčtěte rodičům, jak vám ovlivnili a znepříjemnili život tím, že z vás vychovali perfekcionistu. Napište jim, jak to udělali – že od vás vyžadovali úspěchy, ale málo je ocenili, pokud vůbec; že vám neustále zvyšovali laťku; že vám nedávali dostatek lásky nebo vám lásku odpírali, když jste nesplnili jejich očekávání; že vám nikdy nedopřáli pocit „zvládnul jsem to skvěle“. Napište jim, jaké pocity vám to působilo – zranění?, nepochopení?, frustraci?, bezmoc?, vztek?, atd. Dejte při psaní těmto pocitům průchod – dovolte si je cítit, vyjádřete je hlasem a fyzickými pohyby; je to důležité. Svalte na ně všechnu vinu a nijak se necenzurujte. Nehledejte pro ně žádnou omluvu, žádné polehčující okolnosti, žádná zdůvodnění.

Ve druhém dopise si dovolíte být vůči rodičům smířlivější a chápavější. Pokuste podívat se na celou situaci „jejich brýlemi“, pokuste se pojmenovat jejich motivaci a najít určité zdůvodnění a ospravedlnění proto, proč se vůči vám takto chovali. Položte si otázku, zda byste v jejich situaci nejednali podobně. Podívejte i na to, do jaké míry mohlo jejich jednání ovlivnit to, jak byli oni sami vychováni a čím prošli v dětství oni. Mohlo je to nějak ovlivnit? Je možné, že vaši rodiče pocházeli z nuzných poměrů nebo si nemohli naplnit své sny, které pak vkládali do vás? Pokuste se v sobě najít toleranci, soucítění a pokoru.

Ve třetím dopise se pokusíte v sobě najít ochotu uvidět v tom, co se stalo, dokonalost. Máme tím na mysli dokonalost z vyššího – řekněme třeba duchovního – pohledu; pokusíte se najít ochotu uvidět to, že z tohoto vyššího pohledu z vás rodiče vychovali perfekcionistu z lásky k vám, protože vy jste potřebovali prožít tuto zkušenost, abyste se z ní něco naučili; připustíte, že z tohoto pohledu mohlo být vše, co se odehrálo, dokonalé – ať už tomu rozumíte, nebo ne, ať už tomu věříte, nebo ne – to nehraje roli. Provedete tím přerámování svého příběhu ve smyslu Radikálního odpuštění a připustíte i možnost, že jste si na duchovní úrovni před inkarnací s rodiči dohodli, že takovouto zkušeností potřebujete a chcete projít. To ve vás vytvoří pocit hlubokého přijetí a vděčnosti. Když se váš rozum bude bránit nebo vám to nepůjde od srdce, vůbec to nevadí, je to normální – stačí, když to uděláte „jako“ (v angličtině se říká „fake it till you make it“ tzn. „dělej to jenom jako, dokud se ti to nepovede doopravdy“) – vaše tělo tuto informaci pojme nezávisle na tom, co si myslí hlava, a o to jde.

Pamatujte – tyto dopisy, nebo alespoň první dva, za žádných okolností neposílejte ani je nikomu neukazujte. Je to pouze vaše pomůcka, nakonec je spalte.

Nejsme jako oni! (Nebo ano?)

Poté, co projdete tímto procesem, je na místě udělat ještě dvě věci. Především učiňte pevné rozhodnutí, že své děti nevystavíte takovému jednání, které jste v dětství prožili vy. Nastavte jim hranice, vyžadujte výsledky, ale nepřehánějte to a nezapomínejte je dostatečně chválit – teď už víte, jak je to důležité. Mějte je rádi bez podmínek přesně takové, jaké jsou. A pokud se vám to nedaří, inspirujte se, jak postupovat, níže v článku Jak ve zdraví přežít roli rodiče. Dále: Jak jsme uvedli výše, perfekcionismu se nelze úplně zbavit, lze jej pouze úplně přijmout. Přesto jej můžete „změkčit“ tím, že budete trénovat jeho opak, tedy „neperfekcionismus“. Každý den udělejte vědomě něco, co není perfektní – nádobí dejte do myčky až večer a ne hned po obědě, na příchozí SMS odpovězte až za nějakou dobu a ne hned, ráno nechte neustlanou postel. Zpočátku vám to bude velmi nepříjemné, ale vydržte.

Na závěr si připomeňme, že práce na sobě, a tedy ani na svém perfekcionismu, není jednorázová záležitost. Život vám bude přinášet výzvy, které budou testovat vaše odhodlání nevrátit se do „starých kolejí“. Tak, jak budou další situace přicházet, proto nezapomínejte používat pomůcky a nástroje Tippingovy metody – pracovní listy, 13 kroků, 4 kroky, … Pokud byste měli pocit, že se sami nehýbete kupředu, zvažte návštěvu seminářů.

Zdrojem zděděné emocionální bolesti a nevyřešených témat ovšem nemusí být jenom naši přímí předkové. Máme i sourozence, bratrance a sestřenice, tety a strýčky. V široké rodině lze nejednou najít „klubko“ vzájemných negativit, různých závistí, pocitů křivdy apod. Zdánlivě nevinným ale o to zákeřnějším tématem mohou být tzv. rodinná tabu – věci, o kterých se „nesmí mluvit“. Zvláštní postavení mívají v tomto ohledu, kromě rodičů, také naši sourozenci. Vzájemná rivalita, soupeření o přízeň jednoho nebo obou rodičů, převaha staršího nad mladším a naopak chytračení mladšího tak, aby si něco odskákal ten starší a rozumnější – to všechno jsou věci, které mohly způsobit mnoho emocionální i fyzické bolesti. Přitom se zde nemusí jednat jenom o prožitky z dětství. Setkáváme se s případy, kdy rodič i v pokročilém věku z nějakého důvodu „vydědí“ některého byť dospělého potomka. Pocit nespravedlnosti a křivdy může mít neblahý dopad na život tohoto potomka i jeho dětí se všemi možnými projevy.

Jak se to projevuje

Možná si teď řeknete, že něco z toho na vás přesně sedí. Možná si naopak řeknete, že je to trochu přehnané, co bylo to bylo, je to dávno zapomenuté, tak proč se v tom nimrat. Pravda je taková, že někde v hloubi naší paměti stále víme, že „je to tam“. V životě se to může projevovat na první pohled nenápadně tak, že máme nevědomou tendenci prožívat přicházející situace tak, že to probouzí naši „zapomenutou“ emocionální bolest – tento mechanismus ilustruje příběh Aleny, který najdete na začátku těchto stránek. Dávné prožitky ale také mohou být například skrytou příčinou nízkého sebevědomí a mohou ovlivňovat doslova všechny aspekty života – jak se nám daří nebo spíš nedaří ve vztazích, jak jsme úspěšní v životě (ať už pro nás „úspěch“ znamená cokoliv), zda jsme spokojení nebo nespokojení sami se sebou, zda se dokážeme prosadit nebo jsme zpravidla ti poslední, na které se dostane, atd.

V důsledku prožitků z dětství si v sobě můžeme nést nevědomá negativní přesvědčení – například „ať se snažím jakkoliv, nikdy to není dost dobré“, „nebudu-li dokonalá, nebudou mě mít rádi“ nebo „to si nezasloužím“. Negativní přesvědčení pro nás mají jednu velice nepříjemnou vlastnost – aniž o nich víme, nevědomky nás navádějí k tomu jednat tak, abychom potvrdili jejich „pravdivost“. Vraťme se třeba k prvnímu příkladu „ať se snažím jakkoliv, nikdy to není dost dobré“. Toto přesvědčení mívají děti náročných rodičů – musely se hodně snažit, aby byly pochváleny, pokud k pochvale vůbec kdy došlo. V životě toto přesvědčení na první pohled působí pozitivně – žene člověka k dokonalosti a ke stále větším výkonům. Ale v tom je i ten problém – uvnitř, ve své mysli, se za své výkony nedokážeme ocenit a nestačí nám, co už jsme dokázali; posouváme si laťku stále výš a výš a nikdy to není dost. Vede to minimálně ke dvěma věcem – zakládáme si například na to, čemu se říká „syndrom vyhoření“, a současně v nás může hlodat žárlivost na kohokoliv, kdo se byť náznakem přiblíží k našemu výkonu.

Jak si pomoci

Dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat. Na těchto stránkách je v dostatečné míře vysvětleno, že naše „zapomenuté“ prožitky stejně jako „dědictví“ po předcích jsou zapsány v energetickém systému našeho těla ve formě, kterou si můžeme představit třeba jako „uzly“. Tyto „uzly“ lze rozvázat nebo chcete-li rozpustit tak, že postupně od-pustíte všem členům své rodiny, u kterých víte nebo tušíte, že vás jakkoliv zasáhli, způsobili křivdu nebo něco, co jim vyčítáte. K odpuštění se ale nestačí rozhodnout a říct si „tak tedy odpouštím“ – to nefunguje, někde v našem nitru zůstane i nadále pocit křivdy, nespravedlnosti, ublížení,… Naopak se osvědčily a ze zkušenosti opravdu fungují Tippingovy nástroje pro odpuštění – sami můžete používat třeba pracovní listy a 13 kroků, v tomto případě pro odpuštění jiným lidem. Můžete si je bezplatně stáhnout v sekci Ke stažení. S jejich pomocí můžete hodně dosáhnout, avšak některá rodinná témata (především spojená s rodiči nebo sourozenci) bývají tak silná, že je potřeba použít ještě účinnější postup – vyzkoušejte Tři dopisy nebo i Kombinovaný postup. A budete-li mít pocit, že práce vás samotných nepřináší očekávaný efekt, zvažte návštěvu semináře.

Závěrem si připomeňme, že odpouštíme především kvůli sobě a pro sebe. Cílem je od-pustit ze svého života věci, které vám jej znepříjemňují, a vytvořit stav vnitřní rovnováhy a pohody. Tím, že pracujete na sobě, můžete ovšem nepřímo pomoci i tomu druhému člověku, ale o to zde primárně nejde. Cílem není ani to, že byste se se členy své rodiny museli začít mít rádi (i když se to nejednou jaksi „samo“ stane). Odpouštíte jen vy sami a pro sebe – ten druhý člověk o tom nemusí vědět ani by o tom vědět neměl! Když začnete členům rodiny odpouštět, je pravděpodobné, že v rodině zpozorujete změny. Vezměte je na vědomí, ale nikomu nic neříkejte. Můžete je ovšem doprovodit chápajícím úsměvem…

PS. V rodině jsme zpravidla prožili i mnoho hezkého a příjemného. O to se zde nejedná – tyto vzpomínky si uchovejme jako vzácné fotografie.

Puberta

Příroda nás naprogramovala tak, abychom se stali rodiči a posunuli tím lidské pokolení o jednu generaci dopředu. Nicméně ve výchově jsou období, kdy děti testují, co si ještě mohou dovolit. Zkoušejí naši trpělivost až po nejzazší mez a my při nejlepší vůli nevíme, jak s tím naložit. Noční můrou pro rodiče je v tomto ohledu puberta. Může sice probíhat relativně „hladce“, ale výjimkou nebývají ani opačné situace spojené s náladami všeho druhu deprese nevyjímaje, s drogovými experimenty, sebepoškozováním, drobnou kriminalitou a odporem vůči všemu okolo. Toto chování často pramení z pocitu nízké sebehodnoty a z nízkého sebevědomí. My nevíme, co s tím, a skutečnost je taková, že se to ani nedá vymyslet. Asi jediné, co zbývá, a ze zkušenosti přináší výsledky, rozpustit vznikající zákopy mezi vámi a potomkem tím, že mu odpustíte.

Na prahu dospělosti

Když puberta začne odeznívat a děti se přehoupnou do počínající dospělosti, těšíme se na to, že teď už půjde všechno hladce a bez problémů. Můžeme se mýlit – i dospělí synové a dcery nám mohou způsobit mnoho starostí a stresu: Vystudovali podle našich představ? Koho si vybrali za partnera? Odstěhovali se někam daleko nebo je naopak nemůžeme dostat z domu? Odpovídá jejich práce našemu očekávání? Jak si „zařídili“ život? S přibývajícím věkem se u našich „dětí“ mohou ozvat první manželské problémy a mohou skončit rozvodem. Kdo by si nedělal vrásky, když to vidí, obzvláště když mladí už mají děti, které tím zpravidla trpí. Ještě „výživnější“ jsou případy, kdy s vámi mladí, i bez zjevného důvodu, přeruší veškeré kontakty a vy nemůžete vidět svá vnoučata. I zde je účinná pomoc na energetické úrovni. Jste-li v podobné situaci, použijte nástroje odpuštění na svého syna či dceru i na jejich partnera – nástroje naleznete na stránce Ke stažení. To, jak a proč nástroje odpuštění fungují, je na samostatný článek (podrobně se tím zabýváme na seminářích), ale ze zkušenosti lze říci jedno – fungují.

Střední věk

Ve středním věku se u „dětí“ mohou začít projevovat problémy se závislostmi, které se už někde „na pozadí“ delší dobu chystaly. Gamblerství, závislost na alkoholu, drogách, sexu, jídle apod. dokážou zruinovat nejen život člověka samotného, ale i celé jeho rodiny. V podstatě jediné, co v takové situaci můžete pro své velké „dítě“ udělat je odpustit mu a tím začít vyzařovat bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečnou podporu. A pokud je tomu otevřen/a, nabídnout mu nástroje odpuštění k vyčištění příčin, které k závislosti vedly.

Padesát a víc

Když se vaše velké „děti“ přehoupnou přes padesátku, začnete si postupně vyměňovat role. Ať chcete nebo ne, z vás se začne stávat „dítě“ a z vašich dětí se začnou stávat vaši „rodiče“. Můžete začít mít pocit, že nemáte prostor nebo jste manipulováni. Může nastat i případ, že se cítíte opuštění – například tehdy, když vás děti „odloží“ do domova důchodců. Nebo vám na vašem dospělém „dítěti“ vadí spousta maličkostí, které by ale dohromady „umořily slona“. Ať je to jak chce, použijete-li na své „dítě“ nástroje odpuštění, situace se vás může přestat dotýkat, a nelze vyloučit, že se druhá strana začne chovat jinak.

Každý za sebe

Připomeňme si, že odpustit a tím rozpustit energie kolem nějaké situace můžeme jenom každý za sebe a pro sebe, byť tím energeticky ovlivníme i ostatní zainteresované osoby. Při vší lásce ke svým dětem nemůžeme odpustit za ně, i když vidíme, jak to samy potřebují – takhle to nefunguje.

Kdos bez viny …

Závěrem se na celou situaci rodičů a rodičovství podívejme ještě z jiného úhlu. Jsme lidé a jsme chybující. Ať se jako rodiče snažíme sebelíp, nastanou ve výchově situace, které prostě nezvládneme a uděláme něco, co si potom vyčítáme. Cítíte-li vůči svým dětem za cokoliv vinu, nebo stydíte-li se za to, jak jste se k nim v minulosti chovali, drží vás to v energetickém sevření a působí bolest. Je třeba, abyste odpustili i sami sobě. Použijte nástroje pro sobě-odpuštění a sebepřijetí, které najdete v sekci Ke stažení, nebo navštivte seminář Překroč svůj stín.