Z hloubi Karlova vědomí se začalo připomínat něco, co švýcarský psycholog C. G. Jung nazval stínem: Stín je to, co v sobě nechceme nebo nedokážeme vidět a před okolním světem i sami před sebou to skrýváme.
Podstatnou část svého vnitřního stínu jsme si vytvořili v dětství na základě toho, jak naše okolí, a především naši rodiče, reagovali na naše jednání. Za něco jsme byli odměněni (ideálně pochvalou), něco jiného se setkalo s negativní reakcí nebo i s trestem. A protože jsme byli učenliví tvorečkové, odvodili jsme si z toho, co je „správné“ a co je „nesprávné“. Také jsme si ale uvědomili, že ne vždy se podle těchto kritérií dokážeme chovat. Vytvořili jsme si tak jakýsi obraz o sobě samé/m, v němž jsme sami sebe pomyslně rozdělili na dvě části:
- „Světlou“, kterou považujeme za „správnou“ a nebojíme se ji proto ukázat světu a
- „Stinnou“, kterou považujeme za „nesprávnou“ a proto ji skrýváme a někde v hloubi sebe sama za ni pociťujeme stud
Tuto situaci ilustruje následující obrázek (obrázek zvětšíte tak, že na něj kliknete):
Své stinné stránky jsme nevědomě potlačili – doslova jsme je pohřbili uvnitř v sobě a – opět nevědomě – se před okolním světem i před sebou tváříme, že tam nejsou. Problém je v tom, že ony tam jsou, a my se je pouze snažíme schovávat.
Je to podobná situace, jako bychom se rozhodli schovat si pod hladinu rybníka volejbalový míč, který jsme si předtím od někoho „vypůjčili“. Čím déle jej budeme držet pod hladinou, tím to pro nás bude namáhavější, lidé si toho stejně všimnou, a míč nám tak jako tak nakonec vyskočí.
Propojme si teď předchozí odstavec se situací, ve které se nachází Karel ve druhém příběhu. Vidíte tu podobnost?
- Hluboko zasunuté věci si hledají cestu do jeho probdělých nocí.
- Na základě zkušeností z dětství si Karel vytvořil skryté vnitřní přesvědčení „Ať se snažím, jak chci, stejně to nikdy není dost dobré“. To ho tlačí k tomu, aby od rána do večera seděl v práci s nikdy nekončícím pocitem, zda už je všechno tak, jak má být.
- Karel si zřejmě vytvořil ještě druhé vnitřní přesvědčení „Nedá se mi věřit“ a to teď ovlivňuje jeho vztah ke kolegům, kterým nedokáže svěřit odpovědnost.
Podotkněme závěrem, že toto vše se děje nevědomě – Karel si to (zatím) neuvědomuje.
